Libachar

Se strakáčem na cestách

Byla jsem požádána svou drahou maminkou, abych pro zajímavost přiblížila své putování, kde mi společníkem byl pes. Ne jen tak ledajaký pes, ale pes strakatý, národní. Tedy Český strakatý pes Jamika a já, Helena Charousová, na cestách.

Dobrodružství začíná! Začátkem takové cesty byla myšlenka. Domovina je krásná, nicméně není jedinou zemí světa. Tak pojďme ten svět poznat. No, a když jste trochu blázen, stačí Vám jen baťoh a parťák do nepohody. V mém případě se jím stala naše fenka Jamika Libachar. Volbu vyhrála díky tomu, že neodmlouvá, není upovídaná a nemá potřebu slovy prosazovat svůj názor. Navíc je přece třeba šířit povědomí o plemeni. Takže začneme u sousedů v Německu. Zařídila jsem potřebné formality, zarezervovala pokoj, raději s hrozbou stornopoplatku, aby nebylo cesty zpět, a zabalila batůžek. Párkrát si řádně sarkasticky pogratulovala k „výbornému nápadu“ jet sama do cizí země a vyrazila k vlaku. Jako by v Krkonoších nebylo krásně! A do toho všeho, nadšeně hledící Jamika, která nemá zdání, co jí čeká, ale stejně se těší.

Tak jdeme na to. Řádně vybaveny talismany a radami moudrých, vyrážíme. Od první chvíle v dopravních prostředcích jsme centrem zájmu. Jamika je vzorná. Hodná, milá a vypočítavá… Přesně odhadne každého pasažéra v okolí. Netrvá dlouho a vidím, jak ležíc na zádech, zotročuje dvě děti, které jí obětavě drbou, podle toho, jak se zrovna nastavuje. Naštěstí jejich maminka je ráda, že jí je ten pes chvíli pohlídá. Po nějaké době projede kolem vozík s občerstvením. Spolucestující začínají rozbalovat svačiny a Jamika instaluje výraz týraného tuláka, který minimálně měsíc nejedl. Ani se neotočím a lidé se nadšeně dělí o své svačiny a Jamika je náležitě odměňuje nějakým tím blízancem a lezením na klín. Nikdo mi neříká, ať si psa hlídám, naopak mě pobízejí, ať ho pustím blíž. Ač poprvé ve vlaku, cestování, které trvalo více než osm hodin, zvládla výborně. Plynule jsme se přesunuly přes Železnou rudu až za hranice. Poprvé jsme musely nasadit košík, ale i to přijala bez větších výhrad.

Díky svému doprovodu jsem už neměla moc prostor k vytváření katastrofických scénářů, takže najednou koukám, že už jsem z vlaku přesedla do německého autobusu, který nás veze k penzionu. Jamika opět nezaváhala, svým výrazem sdělila panu řidiči, že tu krosnu táhne celou dobu vlastně ona, a absolutně si ho omotala kolem packy, díky čemuž cestou k penzionu vládne přátelská nálada.

Ubytování probíhá hladce, tak odpoledne ukončujeme jen krátkým venčením a zaléháme. Každá do svého. Když se nad tím zamyslím, cítím potřebu to upřesnit. Já do postele, Jamika na deku vedle postele. Má naivita nezná mezí. Zhruba okolo jedné ráno se z paničky stává matrace, protože její veličenstvo přece nebude spát na zemi, jako pes. Do rána mi z té postele třikrát spadla. Po čtvrté jsem jí chytla včas a zvažovala, jestli na tu deku nepůjdu já, že bych postel obětovala.  Nakonec jsme se přece jen porovnaly a ve zdraví dožily rána. A další den jsme se stěhovaly do penzionu, kde bylo dvoulůžko, takže princezna měla pohodlí a ani jsem jí moc nepřekážela.  Potom už mi z postele spadla jen jednou o pár dní později, ale jí už to neprobudilo. Vysoukala se zpátky a spokojeně chrupala dál. Zato já už jsem usnout nedokázala. Teda dokázala, ale to už byl zase čas vstávat.

Náš pobyt byl ve znamení výletů a pěší turistiky, kterou jsme občas proložily odpočinkem v kavárně, či restauraci. Po svém boku jsem měla, překvapivě, vždy vzorného pejska. Jenom jednou na mě ušila malou boudu, když se jí v místní kavárně zalíbil host u nedalekého stolu a tak se za ním nenápadně vydala, čehož jsem si všimla o vteřinku později, než bych chtěla. Z mých pokusů o lapení neustále se vzdalujícího vodítka a přískoků až k nohám onoho milého hosta, který už mezitím měl na klíně mého psa a s radostí se s ním mazlil, budou mít místní o zábavu postaráno na dlouho dopředu. No co. Mě nikdo nezná a Jamika to zachránila svým bezelstným úsměvem.

Během pobytu se z Jamiky stal profesionální postelák. Pravidelně nám z pokoje vytvářela plynovou komoru a dřela v peřinách do úmoru. Jely jsme s předsevzetím výcviku. Ano, vycvičila si mě hezky.

Závěrem bych chtěla shrnout dojmy z našeho strakatého putování. Český strakatý pes je báječný, inteligentní, veselý a často i vtipný společník. Ať doma, či jinde. Absolutně stírá společenské zábrany. Perfektně upravená žena v luxusním oděvu neváhá a nadšeně se dělí o svou porci steaku nejvyšší kvality. Takže Jamika je asi jedním z mála psů, kteří obědvali v luxusní restauraci to, co si často sami nedopřejeme. Během cesty jsem nezažila ani náznak negativního přijetí. Naopak, všude jsme cítili velmi vstřícnou atmosféru. Ať v Čechách, nebo v cizině, český strakáč prostě nenechá nikoho chladným.